od sebe k sobě

15x vzpomínka

skryté významy, skryté dny

zapomenuté významy i dny

vězí a vězní

+1: lakování na růžovo, luxus na dluh

hra pomáhá

Je těžce po půlnoci. Stojí tam jako tvrdé y. Podle překřížených rukou na prsou, která nemá, se dá usuzovat, že konverzace jejího muže – úspěšného autora – s úspěšnou autorkou, která mimochodem prsa má, jí není milá. Postává vedle nich a zapojovat do debaty se jí evidentně nechce. Zapojovat se do tématu o erotice v poezii nepotřebuje. Tohle není prostor pro tři. Ani v diskuzi. Intenzivně přemýšlí, to je vidět. Vraští čelo. Jak jen si zachovat dekorum? Stíhačka versus zhrzená manželka? Úděl ženy po čyřicítce a mnoha společných letech. Zahradu obklopuje tma. Kéž by se do ní dalo schovat. Nakonec usoudí, celkem moudře, že upozorňovat na svůj odchod nemusí. Pomalu přejde k táboráku bez táboráku. Místo tmy by její rozpoložení mohl maskovat hluk. Festivaloví účastnící si vyzpívávají hrdlo. Na Stánky naštěstí zatím nedošlo, je to kultivovaná společnost. Postaví se za kruh kolem stolu, který nahrazuje oheň. Ani tady se jí přeladit nedaří. Rty stažení do úzké čárky, hlasivky stávkují, paže stále v obraně, dokonce překřížila i nohy. Zády schválně ke spisovatelské dvojici. Její potřeba kontroly všeho a všech, manžela zejména, dostává na zadek. Přihrbí ramena. Tak se přece seber a jdi spát! Zítra chceš fungovat na dopolední dílně a místo toho tady marníš čas! Muž je opilý, domů teď rozhodně nepůjde. Ještě to tu žije až příliš, až příliš mnoho lidí srší energií. Říká se „zelenat závistí“, Kdyby tenhle mechanismus fungoval, její pokožka by možná měla lehce nazelenalý nádech. Podívá se na své paže. Určitě na to také myslí… Ale ne. Přejede rukama po předloktích a husí kůže jí poškrábe dlaně. Tenhle vjem jako by ji osvobodil. Je jednodušší přiznat si zimu, než závist. Závist, že chce také pozornost. Jinou, než jeho. Ostatně i ta je momentálně zaměstnaná. Otřese se a paradoxně se uvolní. Tohle je ten pravý důvod, za který se schová. Byť pravda, zvláštních tanečků není třeba. Centrum paměti jejího muže už teď jeví známky rozpuštěnosti v alkoholu. Sama za sebe ale může odejít bez pocitu zhrzené ženy a absolutně nezajímavé osoby. Narovná se, povolí zatnuté čelisti. S nově nalezeným klidem přejde k manželovi a poklepe mu na rameno. Zaujaté hlavy se od sebe odkloní.

„Je mi zima, jdu domů. Užij si večer. Já chci být fit na zítra. Brou. A přijď.“

(Úkol: podívat se na sebe jako na postavu)

Zápis z vody se stává povinností, každoroční bilance cvaknutí se začíná mít začátkem léta pevné místo na blogu.  Za posledních sedm let jsme jeli šestkrát. Jednou jsme vynechali kvůli obřímu břichu s dvojčaty. Vloni jsem jela se staršími dětmi sama, protože se slavný autor zrovna potřeboval dotýkat hvězd. Nepochopil proto, jak krásné je jet jen s ovladatelnou polovinou smečky a letos mě donutil kývnout na plnou posádku pulců. A dobře donutil!

Při vzpomínce na dvě usazené bábovky v porcelánu spokojeně máchajícími pruty ve vodě, se radostně tetelím. Ještě předloni na Jizeře kvalifikovaně přeřvaly jez, sotva se dotkly zadkem sedátka.

Vyplutí předcházela datová kolize. Pozvání na oslavu narozenin bývalého šéfa, které se neodmítá. Hrubým nátlakem na organizátory jsem docílila maximálního přiblížení obou destinací, přejezd mezi pátečním bodem A a sobotním bodem B činil pouhých 130km. Výherní řeka – Sázava, nástupní stanice Ledečko. Jak krásné je svištět nad ránem, po 4 hodinách spánku, za milovanými, a hlavně nachystanými námořníky, jen jen hupnout do lodi.

Jediný, kdo z naší rádoby vodácké rodiny vzal přípravu zodpovědně, byl manžel. Ještě těsně před naloděním zvracel jak po mozečkové mrtvici. Poctivá premedikace, aby ho houpání vln nemohlo porazit – jak mi kdysi vysvětlil. Děti se samozřejmě na sbalení lodního vaku vykašlaly. Za mohutného sakrování, opomíjejíce vděčnost, že aspoň všechny spaly ve stanu, jsem bleskově sbalila a pelášíme na vlak. To už se mu aspoň dařilo maskovat chůzi o široké bazi. Mimochodem, je skvělé potkat ve vlaku mezi Horní a Dolní muže v sukni – hned se mi se současným módním trendem prostředního syna smiřuje lépe.

O smiřování bylo i počasí. Pršet začalo prakticky hned po převzetí lodí, celou plavbu nepřestalo. Při pohledu na mokré slípky pod pláštěnkou srdce usedalo pouze mně, jim to bylo jedno. Muž byl impregnován vnitřně. Jemu zřejmě usedalo srdce při pohledu na mě. Můj slušivý model pláštěnka + vesta vyloudil v jeho poetické mysli lichotku o severokorejském pohraničníkovi. Ovšem já se nenechala vykolejit, našla jsem svůj opěrný bod k pohnutí vesmírem – letošní palubní polovička, která mi byla přidělena, byla ostentativní háček.  Rázně se chopila pádla, prý se mnou ráda popluje, když budu zadákovat. A já zadákovala!! Poprvé! A pořád! Celý úsek! A druhý den znovu! Kachny se ukázala jako bezkonkurenční pohon s neustálou potřebou pádlovat, brzo jsme byly v čele. V rychlosti se mi loď dobře ovládala. A co víc, svým nadšeným přístupem namotivovala dceru, která se dosud pádla štítivě dotkla jen pohledem. Na konci dne kňourala, že chce zítra zkusit dělat háčka. Tyhlety externí osoby, co se dovedou naladit na moje děti líp než já, mně za normálních okolností frustrují, ale tady mi to přišlo skvělý! Díky, Kachny! Příště se ještě musím naučit loď brzdit, případně se poflinkávat na tekoucím místě – to mi zatím nejde. A namakat nějakou sílu. Až teď mi dochází, jak nasvalená musí být drobná Zuzka, která už dva roky jezdí v kánojce jen s malým synem.

Když se k nám druhý den přidal místo deště vítr, to byl teprve ten pravý Pchjongjang. Zatímco na břehu sotva zamával větvovím v korunách stromů, se mnou si na hladině pohrával jak s pírkem. Zahnal mě do větvoví, které dceři málem ufiklo hlavu. Pročež jsme se raději vyměnili s manželem. Teď nadešla idylka s dvěma malými broučky s očima navrch hlavy. Otočily se ke mně dozadu čelem a vesele breptaly a lovily ryby.  Se silnou háčkou, která léta prověřuje svou odolnost s naší rodinou, ukrajujeme kilometry i jezy až do obědní pauzy na gulášek. Libidózní změna po nechutných mražených pizzách, které se v nábřežních bufetech a stáncích rozmohly jako mor. Poobědní kratičká bouřka jako dezert. Ani tady děti nevyměkly. Docházím k závěru, že nejhorší moment k přijetí počasí je pohled z okna, případně na teploměr. Jak snadné je to bez nich.

Teď k tomu cvaknutí. I letos bylo. Ale ne naše! A fenomenální bylo! Jako přídatný efekt k umocnění dojmu vystřihl Alenáš vykloubené rameno. Pro slabší povahy naštěstí krátce trvající pohled, majitel kloubu v tom umí chodit.

Chůze byl další pozoruhodný úkaz výpravy – tedy chůze v pobřežním bahně, to je pohyb je zrádný. Tak rychle někoho zahučet po pás do černé hmoty jsem ještě neviděla. A každý prudší pohyb vcucává několik centimetrů postavy hlouběji a hlouběji. Děti zírají s otevřenými pusinkami, já se zastaveným srdcem. Jediná zachovaná duchapřítomnost podává pádlo a tahá naši kamarádku ven.

Na závěr šlajsna. Jednoduchá, přesto raději bez dětí. Po letošním křehkém přijetí kolíbání se v lodi jsme nechtěli riskovat vše devastující hysterák. Zdržení nás tím pádem připravilo o rozloučení v pozdním nedělním odpoledni se spěchajícími členy výpravy. Čímžto máváme a doufáme v příště.

Za posledních sedm let, jsme jeli šestkrát. Když mi někdo dříve řekl, že byl na vodě aspoň třikrát, zařadila jsem ho do skupiny „kovaný vodák“. Teď číslicí nehodnotím ostřílenost. Pořád jsme zelenáči. A nejde jen o zážitek synchronizovaného plynutí s řekou, překonávání jezů a šlajsen, nejen vzájemnost bytí s ostatními, legrace. Nejen překonané nepohodlí.  Poprvé mě napadlo, že vodáka dělá i touha na vodu jezdit. To, že muž jel poprvé pod nátlakem a teď mě nutí přibrat nejmladší děti s sebou, to je zázrak. To, že přemýšlím o koupi bot do vody, které se můžou ještě několikrát hodit, to je jasný posun mysli. A proč vlastně jezdíme jen jednou ročně, vázaní na iniciativu někoho jiného?  Teprve teď mám pocit, že se z nás stávají vodní přívrženci. Že jsme přešli neviditelnou linii. Tu, kterou dosud strážil severokorejský pohraničník. Díky, kamarádi!

Od slavného vjezdu do Jeruzaléma po slavné zmrtvýchvstání Ježíše na Velikonoční neděli uběhl týden, stejně jako vloni, předloni a tak zpět. Každý rok totéž. Klasický výklad o velkopátečním utrpení, přes sobotní truchlení k nekonečné nedělní radosti, podpořený žranicí po dlouhém půstu, nás má vynést do vyladěnosti a smíření na celý další rok. V ideálním světě. Případně v mikru si pak můžeme přehrát svoje soukromé Velikonoce několikrát během roku. Vždy směřujíce k naději.

Až do letoška. Roky války za humny, veletoče v mezinárodní politice, šarády ve společenském hodnotovém žebříčku, i příběhy blízkých či vzdálených přátel mi nasvětlují velikonoční metaforu poprvé jinak.

Jsou situace, kdy člověk plní svoje žití zuby nehty a zcela potlačuje úzkosti a utrpení, protože na to nemá prostor a čas. Nebo nemá nikoho, s kým by svou bolest sdílel. Nebo zkrátka chybí osobní odvaha, protože ho nikdo nenaučil věnovat se své bolesti.  Pak Velikonoce, jako svátek postavený na jednak veřejném a jednak plně prožitém utrpení Ježíše, ale i jeho blízkých, nabývá nový smysl. Je to velký luxus, dopřát si uvědomění své bolesti. Jako součást své sebereflexe a následně konstruktivní seberealizace. A ještě větší luxus je, pokud někdo s námi naše starosti sdílí. Možnost uvolnit se ve svém neštěstí a porozumět mu je dnes nadstandard, který si těžko představit ve válkou zasažených zemích. V oblastech sužovaných hladem, suchem. Nebo v rodinách s emoční vyprázdněností, protože na city a nimrání se v sobě zkrátka nejsou čas, síla, prostředky. V téhle perspektivě je pak Velikonoční neděle a Ježíšovo zmrtvýchvstání daleký bod ve vesmíru, do kterého zatvrzená a upěchovaná mysl nedoputuje. Potenciální otvíráky duše ve formě modliteb a meditací jsou nefunkční. To jsou nástroje, které fungují cizelováním.  Mohou být nahrazovány prací, sebeobětováním se. Nebo třeba alkoholem, drogami, lacinými povyraženími, které opojně dávají zapomenout, byť krátkodobě.   

Čas od času navštívím bohoslužbu u místních evangelíků. Tentokrát jsme šly s nejstarší dcerou na dětskou bohoslužbu o Květné neděli. Krásně zpracovaný kontrast mezi královským majestátem a Ježíšovým lidovým happeningem při vjezdu do města. Následuje takřka šamanský rituál se soškou oslíka. Z ruky do ruky si předáváme figurku a nahlas, nebo v nitru máme vyslovit prosbu k Bohu. Než se vystřídají všichni, uběhne hodně minut, přesto je v místnosti, kromě občasně odříkaných slov, ticho. Prostor k osobní modlitbě je při bohoslužbě vždycky. Ve spojení s hmotnou figurkou je ale atmosféra jiná. Jakoby bylo právo věřit na boží lásku při aktivním vložení fyzického úsilí, které je samozřejmě symbolické, větší, zaslouženější. Člověk přestává prosit o blbosti, zastřešuje se opravdu silným přáním. Cítí, že dnes to má extra sílu.  

Dcera sedí naproti mně, ze rtů odečítám, že si mumlá jedinou modlitbičku, kterou umí.  Hezké prožitky mě snadno rozpláčou. Když pak jdeme domů, říká, mami, já jsem viděla, že jsi brečela. Nojo, kinder-küche-kirchen, říkám si, kde já si mám v klidu šťastně poplakat? Obracím téma a ptám se, jestli mi prozradí, co si přála. Aby skončila válka na Ukrajině, říká. Souzním její přání. A kéž se všichni přeživší dokáží alespoň trochu přiblížit k velikonočnímu scénáři. Kéž zpracování utrpení není luxusem a naděje na štěstí není ve hvězdách, ale v nás všech.

Ne, neměla jsi tam chodit! Mocné kýchnutí jako by přišlo na požádání, aby zahnalo výčitky svědomí z absence v práci, protože na teploměru je zrovna jenom 37.  Ale bylo i 39. Ze soboty na neděli. Tahle číslice mě vysvobodila z mentální pasti, kterou jsem si sama na sebe ušila už před pár týdny. Číslice a bolesti kloubů a únava. Na únavu teda sere pes, ta je pořád. Ale bolavé pohyby, na hranici mezi příjemností a utrpením, žhnoucí hlava, k tomu zimnice. To se fakt nedá chodit do práce. Ani se učit.

Vidina jarních prázdnin bez dětí ve mně podnítila nezřízenou touhu. Takovou jsem už nezažila roky. Dáme děti prarodičům a budu doma SAMA! Abdikace ze všech funkcí – matky, manželky, uklízečky, kuchařky. Holé torzo – já! S nově objevenou silou jsem zvládala všechna nachlazeníčka a rýmičky a teplotky, protože aspoň si to odbudou teď a na prázdniny budou zdraví. Houbeles. Výsledek je ten, že kromě nadále marodných dětí chřipka konečně dosedla i na mě. Poslední marná snaha vzdorovat zíráním do studijních materiálů, oči vidí, mozek nechápe. Teplota 38 mě přece nezastaví, lupnu si paralen a jedu v předchozím plánu – dohnat za těch pár dní celou anestezii. Musí přijít 39. Spím. A když nespím, koukám na dokument o ženách v rocku. 4 díly, průřez od 50.let v Americe. Od prvních mamin, které sundaly domácí zástěru a kromě zpívání v kostele si střihly i něco navíc a pak zase šup za dřez. Plejáda ženských, které se postupně vymaňovaly z předdefinovaných rolí, aby mohly skládat, vystupovat, role si vybírat.  Až po dnešní nebinární osoby, které táhnou káru osvobozování dál, do končin, které už nechápu. Prohlásím se za nebinární a nebudu muset organizovat domácnost? Vždyť mužskou polohu v sobě umím úplně krásně najít, možná lépe než tu ženskou. Celé spektrum přechodů mezi nimi. V dokumentu probíhá rozhovor, který i já tak ráda vedu. Mezi zpěvačkami jsou samozřejmě i matky. Jedna druhé se ptá – jak to zvládáš? Zazní moje častá odpověď – nezvládám. Je to tak. Je těžké neustále vláčet břímě nezvládání, byť to zvenku vypadá, že to jde. Za cenu traumat všech zúčastněných.

Právě proto představa, že se rozpustí moje záhadnými okolnostmi vybudované žití na déle než chvíli a budu jen sama, je tak opojná. Zbyla vzpomínka, kroužím na zamrzlé strouze u Terezína, je posetá ledovými hvězdami, čekaly tam jako překvapení, dárek. Domů mě nežene očekávání několika dalších závislých tvorečků, nemusím vařit a nemusím dokonce ani jíst… to je jen přelud, to nebylo.

Letošní bilancování jsme sfoukly s mojí sousedkou rychle a stručně. Byl to těžký rok. Dopadl dobře, ale šrámy zůstávají. Ty její v podobě jizev na téměř osmdesátiletém srdečním svalu. „Zachránila jste mi život!“ říká. Říkám, že si ho zachránila sama, když mi zavolala a pak vydržela do příjezdu záchranky. Musím se smát – moje veškeré lékařské know how se smrsklo na otevření okna a držení za ruku, než přijede sanita.  Inu, srdeční příhodu člověk studeným obkladem na čelo nezažene. Den předem jsme se domlouvaly na prvním sousedském hlídání dětí. Večer jsem volala znovu, abych to zrušila, situace se vyvinula jinak. Děti mohly mít první exitus v přímém přenosu. Při té představě se otřesu. Sousedce se během chvíle udělalo tak zle, že nemohla vytočit ani 155. Nahmatala poslední volání  – mě. Naštěstí jsem byla doma – posledních pár minut před odchodem. Naštěstí mám klíče. Tolik souher okolností, že člověka jímá hrůza i pokora najednou. Tolik křehkosti v tom našem bytí. Zdánlivě pevná deska stolu, zdánlivě rovné kotvící nohy. A pak, mávnutí motýlími křídly kdesi v Pacifiku..  a místo mořeného modřínu je tu dutá bambusová atrapa.

Letos jsem se vrátila ke čtvrté noze – té pracovní. Po osmi letech, snad včas. Rodina – partner – přátelé. Balancování na třech oporách není udržitelné na věky, chce to ještě další realizaci. Seberealizaci. Minimálně ve středním věku. Nový zdroj podnětů, nadhledu, zaujetí a v jistém smyslu i svobody. Něco, co se možná časem ošoupe do šedé rutiny s nutností dojíždět. Teď je to nové, barevné a lesklé. Jen moje, výlučné. Ovšem děti se s mizející matkou nehodlají jen tak srovnat a po měsíci dvoudenního úvazku střídají virózy s angínami. Moje časově dozajista omezená „nahajpovanost“ mizí nezužitkována ve výlevce všedních dnů. Za které má být člověk vděčný. A přitom by se tak rád dotýkal hvězd! Až vymizí stresový opar, bude se těžce rubat zlato vědomostí a ještě obtížněji ukládat do zátočin šedé kůry mozkové. Z této perspektivy se jeví jako příhodné, že jsem si nevyčerpala poslední eso v rukávu – nesplněnou atestaci. Jestli se k ní někdy šnečím tempem doplazím, adrenalin bude jistě prýštit a tryskat.

To vše na pozadí třetího roku války, kterou jsem dostala jako bonus ke svému muži. Temná basová linie. Ale je mýlka věřit, že když někdo doma nemá Ukrajince, že se ho dění za východním rohem netýká. Média, jež se chovají jako prodejné profesionálky, utužují povědomí širokých mas v předvánočních chvalozpěvech. A jiných zpěvech. Ukrajina už není tak bolestná a dotýkající se, je totiž pomalu neviditelná. Až dojdeme k volbám a nové politické reprezentaci. S voliči, kteří si nemohou koupit všechnu tu krásu a štěstí z internetu a televize. A dokonce i s voliči, kteří nemají na základní životní potřeby. V kolika zemích to tak je a bude? Ukrajina, atraktivní milenka v době míru, bude válkou vydrancovaná a odložená jako stárnoucí problémová manželka. Takže, kdo ví, jestli tenhle rok nebyl vlastně ještě docela dost fajn?

Ostatně iluzorní pocit nového začátku s novým datem v okamžiku padá – „Selhávají mu ledviny“, říká sousedka a hladí stařičkého jack russella po bílém kudrnatém hřbetě. „Poslední Vánoce s ním“. Trapná vlastnost hledat na všem něco pozitivního za mě říká: tak aspoň, že na vás počkal.

Ale uvnitř vím, že tahle ztráta bude bolet. Možná víc, než ten infarkt myokardu.